1

Porota odešla.

Soudkyně Laneová požádala sedm mužů a pět žen, aby se naposled pokusili dosáhnout verdiktu, a instruovala je, aby se do soudní síně vrátili následujícího dne dopoledne. Začala se však obávat, že nejpravděpodobnějším výsledkem bude nemožnost dosáhnout požadované shody. Jakmile se zvedla, všichni přítomní povstali a uklonili se. Soudkyně jim zdvořilost oplatila, ale teprve až když odešla, propukl v soudní síni hlasitý šum.

„Byla byste tak hodná a zašla se mnou do mé kanceláře, paní Cliftonová?“ požádal Donald Trelford. „Seznámím vás s obsahem dopisu majora Fishera a poradíme se, zda ho zveřejnit.“

Emma přikývla. „Byla bych ráda, je-li to možné, aby se k nám připojili i můj manžel a bratr. Syn Sebastian se musí vrátit do práce.“

„Samozřejmě,“ souhlasil Trelford. Posbíral papíry a bez dalšího slova odvedl trojici ze soudní síně a po širokém mramorovém schodišti do přízemí. Vyšli na Strand a znovu se na ně vrhla smečka štěkajících žurnalistů, doprovázených blesky fotoaparátů. Obklíčila je a táhla se za nimi cestou k budově, kde měl obhájce svou pracovnu.

Osaměli, teprve až došli na starobylé náměstí Lincolnʼs Inn, obklopené úhlednými městskými domy, v nichž našla své sídlo řada advokátních kanceláří plných právníků a jejich úředníků. Pan Trelford je po vrzajících schodech zavedl do nejvyššího patra domu číslo 11 a pak kráčeli kolem řad jmen vytištěných na cedulkách, jež byly upevněny na sněhobílých stěnách vedle dveří.

Když Emma vešla do Trelfordovy kanceláře, udivilo ji, jak je malá. Hned si však uvědomila, že v žádné budově na Lincolnʼs Inn nemohou být velké místnosti, a to ani pro nejvyšší představitele právnických firem.

Všichni se posadili a pan Trelford se zadíval na ženu, která seděla naproti němu. Paní Cliftonová působila klidně a vyrovnaně, dokonce stoicky, což bylo poněkud vzácné u klientky, před níž se otevírala možnost porážky a veřejného ponížení, pokud ovšem… Odemkl nejvyšší zásuvku psacího stolu, vytáhl z ní složku na spisy a rozdal kopie Fisherova dopisu manželům Cliftonovým a siru Gilesi Barringtonovi. Originál zůstal zamčený v sejfu, i když právník nepochyboval, že se lady Virginia nějakým způsobem zmocnila kopie, kterou měl s sebou u soudu.

Všichni si přečetli dopis napsaný rukou na hlavičkovém papíru Dolní sněmovny a Trelford prohlásil pevným tónem: „Pokud mi dovolíte tento důkaz předložit u soudu, paní Cliftonová, věřím, že můžeme případ vyhrát.“

„To nepřipadá v úvahu,“ odmítla Emma a dopis mu vrátila. „Nikdy to nedovolím,“ dodala s důstojností ženy, která ví, že její rozhodnutí ji může nejen zničit, ale také vložit vítězství do rukou protistrany.

„Dovolíte alespoň, aby své mínění vyslovili váš manžel a sir Giles?“

Giles na sestřino svolení ani nečekal. „Ten dopis musí porota samozřejmě vidět. Protože až ho uvidí, dospěje k jednomyslnému verdiktu v tvůj prospěch. A ještě důležitější je, že se Virginia už nebude moci ukázat na veřejnosti.“

„To je možné,“ opáčila Emma klidně, „ale ty současně budeš nucen stáhnout svou kandidaturu v doplňovacích volbách. A tentokrát ti už ministerský předseda nenabídne jako kompenzaci křeslo ve Sněmovně lordů. A můžeš vzít jed na to,“ dodala, „že pro tvou exmanželku bude zničení tvé politické kariéry mnohem cennější výhrou než moje porážka. Ne, pane Trelforde,“ pokračovala a ani se na bratra nepodívala, „tento dopis zůstane rodinným tajemstvím a s následky se budeme muset všichni smířit.“

Giles se k ní prudce otočil. „Proč jsi tak tvrdohlavá, ségro? Napadlo tě, že bych velmi nerad prožil zbytek svých dnů s vědomím odpovědnosti za to, že jsi prohrála soud a musela odstoupit z funkce předsedkyně správní rady Barringtonovy společnosti? A nezapomeň, že budeš muset uhradit Virginii náklady na právní zastoupení, a to už nemluvím o kompenzaci, kterou jí porota určitě přiřkne.“

„Ta cena mi za to stojí,“ stála na svém Emma.

„Tvrdohlavá!“ zopakoval Giles hlasitěji. „A vsadil bych se, že Harry se mnou souhlasí.“

Všichni se obrátili k Harrymu, který nemusel číst dopis znovu, protože si ho slovo od slova zapamatoval. Nyní však byl na vážkách, zda zachránit politickou kariéru nejstaršího přítele, či nedopustit, aby manželka prohrála soudní spor. Ocitl se, jak se říká, mezi dvěma mlýnskými kameny.

„Rozhodnutí není na mně,“ řekl nakonec. „Ale kdyby teď visela na vláskumoje budoucnost, chtěl bych, aby se Fisherův dopis u soudu přečetl.“

„Dva proti jedné,“ konstatoval Giles.

„Moje budoucnost nevisí na vlásku,“ namítla Emma. „A máš pravdu, drahý, konečné rozhodnutí je na mně.“ Beze slova vstala, podala ruku svému obhájci a řekla: „Děkuji vám, pane Trelforde. Uvidíme se zítra u soudu, až porota rozhodne o našem osudu.“

Právník se jí uklonil. Počkal, až se za návštěvníky zavřely dveře, a zamumlal sám pro sebe: „Měli ji pokřtít Porcie.“

„Jak jste se k tomu dostala?“ zeptal se sir Edward.

Virginia se usmála. Sir Edward ji poučil, že kdyby ji odpověď při křížovém výslechu mohla poškodit, má mlčet.

Sir Edward se neusmál. „Kdyby soudkyně panu Trelfordovi dovolila předložit tohle,“ zamával dopisem, „jako důkaz, přestal bych věřit, že ten případ vyhrajeme. Ve skutečnosti jsem si jistý, že bychom prohráli.“

„Paní Cliftonová nikdy nedovolí, aby byl dopis jako důkaz předložen,“ opáčila Virginia přesvědčeně.

„Jak si můžete být tak jistá?“

„Její bratr chce kandidovat v doplňovacích volbách, které budou v obvodě Bristol Docklands po smrti majora Fishera vyhlášeny. Kdyby ten dopis vešel ve veřejnou známost, musel by kandidaturu stáhnout. Ukončilo by to jeho politickou kariéru.“

Tvrdí se, že právníci mají svůj názor na všechno možné s výjimkou svých klientů. V tomto případě tomu tak nebylo. Sir Edward přesně věděl, co si o lady Virginii myslí,...