Čtvrtek 19. Července 2001

12.07

„A odsuzuji vás k trestu odnětí svobody v trvání čtyř let.“ Jeho Ctihodnost soudce Potts na mě hledí z výšky své soudcovské stolice a nedokáže zamaskovat potěšení. Přikazuje, aby mě odvedli.

Soudní dozorce, jenž vedle mě seděl, zatímco mi muž v taláru a paruce předčítal rozsudek, ukazuje vlevo na dveře, které se za celých sedm týdnů trvání procesu ani jednou neotevřely. Ohlížím se na svou manželku Mary, která sedí se sklopenou hlavou a popelavým obličejem v zadní části sálu. Z obou stran ji utěšují synové.

Odvádějí mě po schodech k čekajícímu soudnímu úředníkovi a začíná nekonečné martyrium vyplňování formulářů. Jméno? Archer. Věk? Jedenašedesát. Váha? Odpovídám, že sto sedmdesát osm liber.

„Kolik je to v kamenech1 ?“ dožaduje se úředník.

„Čtrnáct a deset liber,“ odpovídám. Vím to jen proto, že jsem se dnes ráno v tělocvičně vážil.

„Děkuji, pane,“ říká a žádá mě, abych se podepsal do chlívečku na konci stránky.

Další dozorce – mezi vězni se jim říká „vodní krysy“ – mě odvádí dlouhou ponurou chodbou s krémově natřenými stěnami. Kam? Nevím.

„Kolik vám napařil?“ ptá se věcně.

„Čtyři roky,“ odpovídám.

„Tak to není špatný. Za dva jste venku,“ konstatuje klidně, jako kdybychom se bavili o čtrnáctidenní dovolené na Costa del Sol.

Strážný se zastavuje před masivními ocelovými dveřmi, odemyká je a uvádí mě do cely o rozměrech deset krát pět stop. Stěny natřené stejnou krémovou barvou, na vzdálenějším konci dřevěná lavice. Bez hodin zde člověk ztratí pojem o čase a může jen přemýšlet o svém osudu, zejména když nemá ke čtení nic než nápisy na zdech.

V zámku se otáčí klíč a dveře se otevírají. Dozorce se vrátil. „Máte návštěvu. Vaši právníci,“ oznamuje a odvádí mě zpátky dlouhou chodbou, přičemž každých pár kroků odemyká a zamyká mříže. V místnosti o málo větší než moje cela na mě čeká můj obhájce královský rada Nicholas Purnell a jeho mladší společník Alex Cameron.

Nick vysvětluje, že čtyři roky znamenají ve skutečnosti dva a že soudce Potts udělil nepodmíněný trest, protože věděl, že v dohledné době nebudu moci žádat o podmíněné propuštění. Právníci se samozřejmě proti rozsudku odvolají, protože se domnívají, že Potts zašel příliš daleko. Předchozího večera mě můj dávný přítel královský rada Gilly Gray varoval, že odvolací soud mi nebude příliš nakloněn, protože porota se radila celých pět dní a já jsem nevystoupil jako svědek na svou obhajobu. Nick dodává, že odvolání nebude v žádném případě vyřízeno před Vánoci, protože ve zkrácené lhůtě se projednávají pouze kratší tresty.

Pak mě Nick informuje, že mou první zastávkou bude věznice Belmarsh ve Woolwichi.

„Alespoň je to moderní vězení,“ poznamenává, ale současně mě upozorňuje, že pokud si dobře pamatuje, je tam hodně hlučno, takže prvních několik nocí asi nebudu spát. Je přesvědčen, že po pár týdnech mě přeloží do nápravného zařízení kategorie D – tedy „otevřeného“, s volným režimem2 –, s největší pravděpodobností Ford na ostrově Sheppey.

Nick vysvětluje, že se musí vrátit do soudní síně číslo sedm a předložit žádost o výjimečné uvolnění z rodinných důvodů, abych se mohl v sobotu zúčastnit pohřbu své matky. Zemřela v den, kdy se porota odebrala k poradě o verdiktu, a já jsem vděčný osudu za to, že se nedožila chvíle, kdy mě odsoudili.

Děkuji Nickovi a Alexovi za všechno, co pro mě udělali, a dozorce mě eskortuje zpět do cely. Těžké ocelové dveře se s bouchnutím zavírají. Zevnitř není klika, takže strážní je nemusejí zamykat. Sedám si na dřevěnou lavici a vyrytý nápis na zdi mi připomíná, žeJim Dexter je fakt nevinný! Mysl mám podivuhodně prázdnou a nepopsanou, jak se snažím srovnat si v hlavě, co se stalo a co mě čeká.

Za čtvrt hodiny, pokud to dokážu odhadnout, se dveře znovu otevírají a strážný mě odvádí do propouštěcí kanceláře k další sadě papírů. Mohutný urostlý úředník, který nemluví, jen bručí, mi odebírá peněženku se sto dvaceti librami v hotovosti, kreditní kartu a plnicí pero a ukládá je do plastového sáčku, který zapečetí, a pak se zeptá: „Kam to chcete poslat?“ Udávám manželčino jméno a adresu našeho domova. Když jsem podepsal dva formuláře v trojím vyhotovení, připoutají mě ocelovými náramky k otylé ženě, která měří asi pět stop tři palce3 a z koutku úst jí visí cigareta. Očividně nečekají žádné potíže. Dozorkyně má na sobě oficiální uniformu vězeňské služby, která se skládá z bílé košile, černé vázanky, černých kalhot, černých ponožek a černých bot.

Vyvádí mě z budovy k prodloužené bílé dodávce ne nepodobné autobusu – až na zatemněná okna – a usazuje mě do kóje, které recidivisté říkají potítko. Já sice ven vidím, ale čekající reportéři nemají šanci mě spatřit a samozřejmě netuší, v kterém boxu sedím. Před každým oknem bezúčelně šlehají blesky fotoaparátů, zatímco my čekáme na odjezd. Po jisté době slyším, jak jeden z vězňů vykřikuje: „Myslím, že s náma jede Archer!“ Konečně se dodávka se škubnutím odlepuje a vyjíždí z nádvoří Old Bailey na první etapu dlouhé okružní cesty do věznice Jejího Veličenstva Belmarsh.

Jak pomalu projíždíme ulicemi City, zahlédnu billboard deníkuEvening Standard: SOUD POSLAL ARCHERA ZA MŘÍŽE. Stihli to rychle; s největší pravděpodobností nechali plakáty natisknout předem.

Trasu, kterou dodávka Londýnem sleduje, velmi dobře znám, protože stejnou cestou se s Mary v pátek večer vracíváme domů do Cambridge. Ted’ však nečekaně odbočujeme doprava do úzké vedlejší ulice, kde čeká další hejno reportérů. Stejně jako jejich kolegové u Old Bailey si mohou vyfotografovat nanejvýš velkou bílou dodávku s deseti zakrytými okénky. Když zastavujeme u brány, vidím...