Celou protější stěnu

 jediného mého pokoje kryjí regály plné knih. Když mám dobrou náladu, dýchá z nich na mne umírněná laskavost.

 Laskavost. Uvažuji, co mne přimělo k tomuto tvrzení. Lidé, kteří psali knihy, měli být laskaví? Kdepak. Právě tahle knížka říká něco zcela jiného. Vypadá jako špalek uzeného. Toto přirovnání charakterizuje autora. Byla snad napsána s láskou?

 S chtivostí, s obyčejnou lidskou chamtivostí, byla vyvolána touhou po moci. Z politického Olympu dirigoval vědu, a proto se chtěl vyrovnat učencům v domnění, že jím pak nebudou pohrdat. Chtěl být jedním z nich. Lidé koupení, protože každá moc si kupuje a zavazuje slabé, mu ji pomohli sestavit, napsali úvod, opatřili recenze. Tento pán a laskavost? Styděl bych se ho pozdravit, kdybych ho potkal v metru.

 Rozčílilo mne to. Jak ponižující je takhle smýšlet. Sám sebe jsem zaskočil a překvapil. Všechno se teď změnilo, z knížek dýchla zlost. Knížky mají svoji povahu, některé jsou tedy zlostné. Ale i ta zlostná knížka patří k mému životu, a proto ji nemohu vyhodit. Nic nejde pohodlně a někdy i bez ponižujících souvislostí. Přesto věřím, že lidé píší knihy s láskou. Samozřejmě, že jsem zaujatý. Vím, že člověk nejdřív pracuje, protože musí, pak však propadne tématu – a s knihou t