DÍL PRVNÍ

(1)

 Rána jako z děla. Vyskočil jsem od stolu a zmateně se rozhlížel. Ticho, nikde nic. Stávalo se mi to v noci, že mne vzbudil ječivý tón pevné linky, kterou sem nahoru nebylo normálně slyšet. Nebo podobná rána, jako když něco padne z výšky na podlahu. Usnul jsem u stolu s rukama pod hlavou.

 Čekal jsem, až se srdce uklidní. Usínat odpoledne u stolu se nehodí. Co je příčinou těch úleků?

 Patrně jde o přebujelou sensitivitu. To je mé laické vysvětlení. V poslední době na mne útočí obrazy, kterým se normálně raději vyhnu, jenže to někdy nejde. Dětství. Je dávno pryč a najednou se něco mihne a je to tu. Třeba: Náš kostel. Kostel hrál svoji úlohu v životě dítěte. Matka mne vodila za ruku, pořád cítím její stisk. Měla velké ruce a svírala mne snad proto, abych se nevysmekl, neuklouzl a neupadl? Ten stisk mi utkvěl v paměti. Co mne však teď napadlo, to už jde mimo mé dětské vzpomínky. Venkovský kostel je hora kamení zorganizovaná do určitého tvaru. Proboha, vždyť byl jenom z cihel, určitě, kamení bylo jenom v základech. Ale líp to zní, proč by to však mělo nějak znít? Snad proto, že kdysi se tady soustřeďovaly lidské příběhy? Lidé sem se svými příběhy přicházeli a tady je šeptem zveřejňovali. Jen se přiznávali ke své účasti na nich čekajíce na milosrdné slovo útěchy. Asi jsem měl na mysli, že se tady hromadily lidské osudy. Konečně jako všude, kde se lidé scházejí. Zní to sice vznešeně, jenže jde-li o osud, je to záležitost definitivní, konečná, neměnná. Koncem završený běh událostí. Je to tak, dělejte, co chcete, osudem všechno končí, kdežto příběhem pokračuje. V příběhu mám možnost úniku. Ještě se mohu prokličkovat, jenže k čemu? Když jsem jenom člověk? K jakému konci, který je vždycky jeden, definitivní a konečn