KAPITOLA I.

 „Město se koupe v ranní lázni.“

 Každý normální člověk ví, co mohl tou větou Starší bratr myslet. Jenom Otec se rozhlédl, kdo všechno zaznamenal újmu na duševním zdraví tím, že vyslechl tato slova, a řekl: „Co jsme to udělali, že jsme zplodili takového pitomce?“ Řekl to jako otázku, myslel to jako výzvu adresovanou neznámým silám, které snad trčí někde v okolí a nemají co na práci než poslouchat jeho hodnocení. Stačilo říct, že je venku hezky, upřesnit, že podíl na tom má fakt, že svítí slunce, jak v posledních dnech ráno pravidelně dělá. Starší bratr však přidal něco nevhodného. V této rodině se nikdo ráno nekoupe, proto je asi nepatřičné, když tento úkon vztáhl na cosi tak neurčitě určitého, jako je naše město.

 Matka zvedla hlavu a zase ji nechala klesnout k šálku kávy, kterou se chystala pít. Mladší sestra si podpírala hlavu a všechny si s pohrdavým výrazem měřila. Byla ve věku, kdy pohrdání okolím, prostředím a lidmi, kteří do něj patřili, bylo samozřejmé. Jí pohrdat nikdo nemohl, byla zahleděná do oblastí, kam za ní nikdo nedosáhl. „Už mne to tady všechno štve,“ vykřikovala, když ji mimo Staršího bratra nemohl