I.

Teče, teče řeka Berounka, je na ní hradů, měst a vsí, jedné se říká Mokropsy.

A v té umáčené vsi s tím nóbl jménem jste hned kousek od přívozu našli nějaké Vorlovy. A ti Vorlovi se zmohli. Oukrop na stole, jak je rok dlouhý, skupovali mezičku za mezičkou, v nůši na trh putovala vajíčka, tvaroh, mléko, peří i padavčata, snad i to listí z bezu by dovedla Vorlová v Praze udat. Taková chalupa to bývala – a vida, z nového stavení na náves už se chodí selskou branou!

U Vorlových moc na řeči nejsou.

Kdo dá, ten má. Ale škodu.

A když se mluví o nich, taky to nestojí za moc.

„Holky Vorlovy učej sousedovy slepice, aby zanášely k nim do přístodůlku.“

„Když jdou navečer kolem cizího, nestyděj se zdrbat celou řadu klásků do zástěry.“

„U Vorlů ani toho psa nedržej, že to štěkání na vandrovní starej zastane sám.“

„Když maj mít jednou do roka ždibet masa, ras musí tuze hlídat rasovnu, aby se mu ze dvorka neztratilo.“

„Když se v kostele sbírá na ofěru, mívá prej Vorlová ten krejcar na niti…“

Zacpi lidem hubu. Ať to svedou po nás.

Hlavu už má bílou, zubů schází dost a rty se trpce propadají do dásní. Šup