1.

 „Nezakotvenost člověka v existenční materiální sféře vzbuzuje obavy a pochybnosti.“

 Díval jsem se na Muncia, tak jsme mu říkali v důvěře, že se tak skutečně jmenuje, a přehazoval si v hlavě výrazy: nezakotvenost, existenční materiální sféra. Nebo říkal něco jiného a já si teď lámu hlavu něčím, co jsem si špatně vyložil? Stejně mi však šla hlava kolem.

 „Obavy z budoucnosti a pochybnosti o hodnověrnosti dotyčného, protože člověk je většinou hodnocen a měřen podle toho, co má, podle jistot, které mu jeho majetek poskytuje. To, jaký je, jeho lidská kvalita, by mohlo i za jistých okolností prosakovat do toho, co má. Rozumíte? Jenže jsou lidé, kteří jsou skutečně lidsky hodnotní, a přitom nemají nic, žijí ze dne na den.“

 Chtělo se mi dotyčného Muncia upozornit, že řád, ze kterého zběhl, a kdo ví, jestli odněkud zběhl, dával na první místo zakotvenost nikoli v hmotné pozemskosti, což asi byla ta jeho materiální sféra, ale v nadzemských luzích, kde se obcuje s anděly a jim podobnými. Mrzká pozemskost by mu měla být cizí. Jenže kdo ví, co je tenhle Muncius vlastně zač. Své vrchnostenské bližní, panské úředníky, pomlouval, kde se dalo a kde právě nebyla třetí osoba.

 „Přitom většina toho, co může zajistit jakous takous budoucnost v uvedeném slova smyslu,“ pokračoval a nelámal si hlavu tím, co si myslíme, pochyboval asi, že vůbec myslíme, a mluvil jen tak sám k sobě, aby nevyšel ze cviku, „je tak jen dočasné a sporné. Máš něco víc peněz než soused, a cítíš se proto nad něj povznesen? Přitom stačí, aby přišla bouřka