ČÁST PRVNÍ

CESTOU SE K NAŠÍ VÝPRAVĚ

někde v Bavořích připojila paní Mustahlová. Mířila přibližně tam kam my, o důvodech své cesty řekla mému pánovi a  on nepokládal za nutné se mi svěřit. V této bouřlivé době bylo cestování osamělé ženy na pováženou, proto nijak neskrývala uspokojení z toho, že může jet s námi. Patrně se psala Musstaalová, nebo jinak, ale nikdo z nás jí psát nebude, tak to bylo jedno. Její jméno kočové naší výpravy zlehčovali oslovujíce ji v její nepřítomnosti paní von Furtmustál. Což vyvolávalo nesouhlas všech, tedy sluhů, pokud toho byli svědky. Když jsem byl s nimi sám, smál jsem se taky. Paní Mustahlová byla zřejmě bohatá, alespoň podle kočáru, mnoha zavazadel a tří sluhů, kteří s ní cestovali. Nebyla však dost bohatá na to, aby s sebou měla ozbrojený doprovod.

Důležité pro mne bylo, že v kočáru s ní cestovala mladá žena, vlastně ještě dívka, která se od starší dámy lišila nejen věkem, ale i půvaby. To, že je jistě půvabná, souviselo s předpokladem, že když žena cestuje kočárem, musí být samozřejmě krásná. Často se ovšem mé představy neshodovaly s tím, co jsem viděl.

Jak to všechno začalo? Mělo to vlastně začátky dva. První – to byla cesta pánů Slavaty a Martinice z okna na hromadu hnoje. Měšťané vyhazují odpadky do ulice, což je bohulibý zvyk, na kterém záleží především krysám a potkanům, lidé, kteří nevyhazují, s tím mají problémy. Jak je vidět, někdy je to i užitečné, když do toho někdo spadne z okna. Druhý začátek souvisel s tím, že náš pán Tadeáš z Vartemberka si zavolal mého otce, takto hajného na Vřísku, a řekl, že jeho syn – tedy já, Adam Šipka – pojede do světa. Nejdřív ale pomůže hraběti Brokovi cestu připravit.

Co na to měl otec říci? Jen se zeptal, kam se jako pojede. Že je Frankrajch daleko, to věděl. Nevěděl, na kterou je to stranu.

Můj pán mě jednoduše propůjčil hraběti Tadeáši Brokovi z T