(1)

 Světlo se do pokoje vracelo ve vlnách, jako by proudilo z magické lampy, která předměty zbavuje určitosti a halí je do závoje nejistoty. Když Tomáš Mrázek soustředil pohled na skříň stojící v koutě, byla to jenom stará, černá, zřejmě dubová skříň, vyřezávané ozdoby na dveřích byly běžné v domácnostech toho druhu, když však odvrátil oči a pak kout opět zběžně přehlédl, stálo tam něco majestátního, něco, co slibovalo, že může vzbudit pozornost, která však patrně nebude uspokojena.

 „Proboha, vy tady sedíte potmě? Hned rozsvítím lustr. Máme tu hosta a on odejde přesvědčen, že šetříme i na světle. To by ještě scházelo.“

 Paní domu, energická dáma snad trochu strohého vzhledu, dala patrně bezděčně najevo směr svého běžného uvažování.

 „Svět pod nekompromisním pohledem elektrického světla je, paní baronko, drsný a surový. Proto si cením, že v naší vesnici dosud nezavedli elektrické osvětlení. Vím ovšem, že svět, na který si tak ostře posvítíte, jiný být nemůže, ale proč nemít iluzi, že je přátelský a něžný, že člověka vezme do náruče s výzvou, aby si pohověl?“

 „Tuším, že nemluvíte o tomto nehostinném pokoji. Protože kdybyste myslel a mluvil o něm, asi byste se mne dotkl.“

 Viděl, že ji přivedl do rozpaků, a nebylo mu to jedno. Tušil, že s ní na vsi takhle nikdo nemluvil, a sám byl trochu pyšný na to, že se na takovou řeč zmohl.

 „Realita je realita, mít o ní své představy je naše právo. Je to právo pochybné, přesněji řečeno je to něco, co nemusí přiná