První kapitola.

Tedy ta slečna, která v pozadí recepčního pultu splachovala mladíkovi vlasy, je už s  prací hotova. Letmo osušila mladíkovu hlavu ručníkem a teď si ho vede – málem za ruku – drobnými gesty ho krok za krokem směřuje cikcak a klikatě salonem k svému křeslu před svým pultíkem a zrcadlem a tam ho posadí, omotá ho kolem krku páskou z jemného papíru a přikryje elegantním červeným přehozem… V okamžiku ho začne stříhat.

A my si řekneme, že slečna se jmenuje Olinka, je jí dvacet let a je neteří pana Straceného. Asi že lazebnictví je v té rodině jaksi dědičně zakotveno. Dědičně? No ano, pan Stracený je už bezmála sedmdesátník…

Ale svěží, energický a v dobré formě. S  S hlavou maličko skloněnou ke straně si u vedlejšího (ale na koso postaveného a tedy současně i tak trochu protějšího) zrcadla s očividným uspokojením prohlíží Malinovu hlavu, levou rukou pootáčí křeslem, aby mohl dílo obhlédnout dokola, tu a tam vztáhne pravou s nůžkami, zacvaká a odstřihne neviditelný přečnívající vlásek... A pak nůžky odloží, s obřadně elegantními, přímo tanečními gesty opráší Malinu košťátkem, kolem krku vytře jakýmsi ubrouskem – a efektním pohybem salonního kouzelníka strhne s něho červený přehoz. „Prosím, pane doktore…“ řekne a podrží mu zrcátko za temenem hlavy... Ale to všechno vy přece znáte, celý tenhle obřad – je u každého holiče víceméně stejný, jen snad ne vždy vyvedený v takové bravuře a okázalosti. A pak pan Stracený doprovodí Malinu k recepci, předá jej mladé ženě za pultem k placení a rozloučí se slovy „Bylo mi potěšením, pane doktore, přijďte brzy zas!“

(Záhy se ukáže, že Malina toto přání splní – bude nucen splnit – velmi doslova. Ale Malinou se teď zabývat nebudeme, na toho bude ještě času spousta.