ĎÁBEL Z KRÁSNÉ LHOTY

Naše vesnice se jmenuje Krásná Lhota. Leží dočista zapomenutá, odtržená od uspěchaného, hlučného moderního světa, v údolí mezi zelenými lesy, tichými jako úsměv Mony Lisy. Nikdy jsem příliš nehoroval pro poezii, ale to přirovnání je opravdu na místě: těžko byste našli na světě druhý tak krásný a klidný kout, jako je naše milovaná obec. A přesto se občas objeví pár jedovatých jazyků, posedlých nepochopitelnou závistí, které o nás šíří neuvážené klevety. Prý se tu dějí velice podivné věci; spolčili jsme se s ďáblem a podobně. No uznejte sami: není něco takového k smíchu? Na konci dvacátého století – a ďábel?

Je samozřejmě pravda, že se trochu odlišujeme od ostatních vesnic v okolí (k té nejbližší je to přes tři kilometry). Například nikde už dávno nepoužívají při polních pracích koně jako my, všude už jezdí traktory, kombajny a tak dále, nikde neteče tolik potoků, potůčků a stružek jako u nás a nikde nekvete u studánek takové množství nejkrásnějších květin. Ale to všechno jsou přece věci, které tu existují už dávno – proč nás tedy všichni tak zarytě pomlouvají? Nevím, nechápu to. Možná to zavinilo naše neobyčejné sepětí s přírodou, naše přirozená láska ke všemu živoucímu, projevující se například tím, že každý z nás má doma alespoň jednu komůrku plnou ptáků, lesní zvěře, hadů a ještěrek.

Na zahradách se nám lesknou rybníčky plné kaprů, okounů a štik a samozřejmě i ve dne v noci koncertujících žab. Že by tahle naše láska někomu vadila? Ne, myslím si, že ani v tomhle háček nebude. To spíš těm zlojazykům vadí víc, že nejen žijeme v bratrském souladu s živou přírodou, ale že se s ní dokážeme i