SVOBODNÝ ČLOVĚK

Kdo by netoužil létat jako pták, vznášet se nad krajinou, i bez křídel létat, a nejen ve snu, kdo nikdy nesnil o tom, že se stane neviditelným, že bude procházet zdí, číst cizí myšlenky, že se na chvíli stane někým jiným, i když jenom na krátkou, kratičkou chvíli... Kdo nikdy netoužil a nesnil?

Bylo mi asi dvanáct let, když jsem poprvé pocítil tu prudkou, horečnou tužbu vyjít, vylétnout z vlastního těla, vznést se a vidět všechno z ptačí perspektivy. Nejprve jsem té tužbě nedokázal dát žádné jméno, nevěděl jsem, co mě vlastně trápí, cítil jsem prostě, že mě sžírá jakási nepojmenovatelná horečka, velká žízeň po něčem zázračném, co se stane, když budu chtít. Ano, věděl jsem, že se to stane, když budu hodně, opravdově chtít.

Až do sedmnácti let to byly jenom sny. Desítky, stovky živých snů, kdy se mi zdálo, že se vynořuji z vlastního těla a díky něčí neznámé vůli, která byla, jak jsem později zjistil, jen a jen mým podvědomím, se vznáším, prolétám zdmi domů a vcházím do cizích příbytků. Jednou jsem to viděl úplně do detailu: z mého těla se vynořilo druhé, úplně stejné tělo, pomalu, docela pomaloučku to vnitřní, téměř nehmotné tělo uvolnilo nejprve ruce... a najednou jsem měl místo dvou čtyři paže... pak nohy, trup, a nakonec hlava...

Cítil jsem nesmírnou lehkost a jistotu, že všechno kolem je pravé, že je to můj pokoj, nikoli jenom halucinace, že je to dům, ve kterém bydlím, že mě