UDÁLOST, KTERÁ NEZŮSTALA LIDEM V PAMĚTI, ALE PŘEDCHÁZELA NAŠEMU PŘÍBĚHU

 Jeli už dva dny na sever hornatou krajinou. Byla zima, mráz pálil do tváře, lezl do rukávů. Co chvíli velitel přikázal slézt s koně a třít zvířatům boky, břicha. Muži se zahřáli pohybem a znova nasedali koním na hřbety.

 Odpoledne se nebe zatáhlo, začalo sněžit. Vítr se hnal lesními průseky, údolími mezi stráněmi a sníh jezdce bodal do očí, bránil v rozhledu. Seskupení se měnilo, řada se srazila. Clona sněhu zkrátila rozhled a zmenšila doslech. Terén nutil desítku zrušit obvyklé seskupení. Přední a zadní jeli za sebou, jen si hlídali svoji stranu a uhýbali šlehajícím větvím.

 Ogur se jako levý zadní držel na půl délky od boku pravého. Tělem vnímal rytmus pohybu svého koně. Koňův pohyb přecházel do jeho těla a tělo na něj samo odpovídalo. Mohl v sedle spát a v podvědomí věděl, co se kolem děje. Oko a sluch jeho koně byly Ogurovými smysly. Ogurův život byl omezen na levou stranu, odkud mohla přijít nepřítelova zteč, a na proměnlivý pohyb koňského kroku.

 Kůň byl Ogurův život. Bez koně v této cizí zemi nemohl přežít ani den. Zastihnout pěšího, osamělého Tatara, bylo touhou všech mužů v zemích ležících po obou stranách Dunaje.

 Od dětství byl Ogur veden k úctě k předkům, k otci a k úctě ke koni. Kůň byl doklad vážnosti jezdce. Kůň byl pohyb, kůň byla síla, kůň byla jistota. Na koni bylo lze překonat dálky, o nichž se staříkům v chatrčích ani nesnilo. Před ním prchali pěší, s koně se stínaly hlavy a nabodávaly plece zavšivených běhatců, jimiž jízdní pohrdali nejen proto, že byli cizí, že nerozuměli jejich řeči, ale proto, že neměli koně.

 Když se Ogur dostal mezi jízdní, věděl, že se rázem stal nejváženějším mezi svými.

 Být jízdní je služba. To jsou rány bičem, které pálí stejně jízdního jako pasáka ovcí. Být jízdní je rozbolavělé tělo a především to je dočasu. Mezi jízdními nebylo starců. Kam mizeli Ogura nikdy nezajímalo. Prostě to bylo tak. Kdo v boji spadl s k