STÁVKA

John Manuel Biladze prošel pomalu jedním ze tři sta dvaceti šesti sálů SPS neboli Světového pracovního střediska, vyměnil pojistku v počítači jedenácté generace, vlídně mu poklepal po rameni, usmál se a prohodil:

„Tak už se probuď. Zdá se mi, že stárneš, hochu. Oba nějak stárneme.“

Počítač si prohlédl Johna Manuela trochu provinilým a zároveň omluvným pohledem.

„Měl jsem moc práce,“ pokusil se vysvětlit. „Lidí pořád přibývá a kladou si čím dál tím větší nároky...“

„Já vím,“ položil mu John Manuel Biladze chápavě na rameno vrásčitou stařeckou ruku. „Je to čím dál horší. Nevím, jak dlouho to ještě vydržíme. Minulý týden jsem požádal Světovou radu, aby s tím něco udělali, a víš, co mi řekli? Že prý se s tím nějak musím vyrovnat...“

„Ale oni přece něco udělat musí!“ rozčilil se počítač. „Celé zařízení SPS se pomalu a jistě rozpadá. Nejde jenom o pojistky, které mně a ostatním počítačům musíte vyměňovat, ale vždyť vy nemáte už sto let ani čas pořádně se vyspat. Pamatuju, že když jste v SPS začal pracovat, pomáhalo vám při tom tři sta dvacet šest pracovníků. Dnes jste na všechno sám. Děláte za tři sta dvacet šest lidí! Opravujete všechny poruchy na automatických výrobních linkách úplně sám. Zpracováváte sám hlášení všech úsekových počítačů. Obdivuji se vám, Johne Manueli, že to všechno dokážete. Už sto let sám na celé SPS – to je neuvěřitelné! Proč vám nedají někoho na pomoc?“

„Nikoho nemají,“ rozhodil stařec posmutněle ruce. „Lidé už se odnaučili pracovat. Jsem poslední člověk na planetě, který ještě ví, co je to práce. John Manuel Biladze – poslední dělník světa.“

„A co budou dělat, až zemřete?“

„To nevím,“ zpochmurněl stařec. „To opravdu nevím. Pořád jim připomínám, že ten okamžik může každou chvíli přijít, ale oni se tomu jenom smějí. Otče, máchnou pokaždé rukou, vy přece ještě dlouho neumřete. Budete tady s námi dalších nejmíň dvě stě dvacet let! Jenomže já vím, že to není pravda: čtyř set čtyřiceti let se ještě nikdy nikdo nedožil...“

„Nevím, jak si to představují,“ rozčilil se znovu počítač. „Nemají ani kousek soucitu. Vždyť je to proti logice, aby jeden člověk pracoval a patnáct miliard ostatních lidí se povalovalo v zábavních klubech!“

„Všichni se nepovalují v klubech,“ zastal se příslušníků svého rodu John Manuel. „Někteří vynalézají v laboratořích nové věci a několik jich ještě létá do vesmíru. Taky existují dva nebo tři spisovatelé...“

„Hrají si. Všechno je to jenom hra!“ zareagoval počítač neobyčejně prudce. „Všechno nechali na vás, Johne Manueli. Cožpak je věčně možné, aby se jeden člověk staral o potravinářský, oděvní, chemický, hutnický a já nevím jaký průmysl, o zemědělství, lékařství a školství? Je možné, aby se jeden člověk staral úplně o všechno, co potřebuje tenhle svět k životu?“

„Jak vidíš, tak to možné je.“

„Ano, je to možné, Johne Manueli, ale SPS stárne a vy také stárnete. Potřebovali bychom alespoň jednoho údržbáře a hlavně někoho, kdo vás vystřídá. Je na čase, aby se někdo nový u vás začal zacvičovat. Já vám rád přeju čtyři sta čtyřicet let života, jenomže věčně tu bohužel nebudete...“

„Věčně ne,“ zamyslel se John Manuel Biladze – poslední dělník světa.

„Mám nápad, Johne Manueli,“ vrhl počítač na starce tajuplný, maličko vzrušený pohled. „Během našeho rozhovoru jsem si promítl ve své paměti zrychlený záznam dějin světa. Napadlo mě, že zbývá jediné řešení, jak přinutit Světovou radu, aby splnila vaše požadavky.“

„Jaké řešení?“

„Johne Manueli, vy musíte vyhlásit generální stávku!“

„Generální stávku?“ vyděsil se stařec. „Co to je?“

„Prostě oznámíte Světové radě a vůbec celému světu, že dokud nepřistoupí na vaše podmínky a nepošlou vám údržbáře a vašeho náhradníka na zacvičení, dokud nedodají nové součástky, nebudete pracovat. Vy jim pohrozíte, že zastavíte SPS!“

„Zastavit provoz SPS!“ zbledl John Manuel Biladze a kolena pod ním se vyděšeně rozechvěla. „To snad, příteli, nemyslíš vážně?!“

„Myslím to naprosto vážně,“ odpověděl úsekový počítač jedenácté generace.

,,Johne Manueli,“ díval se na starce z obrazovky zachmuřený, neobyčejně vážný obličej předsedy Světové rady, „to nemyslíte vážně? Zastavit provoz? Dovedete si představit, co všechno by se stalo? Kdyby se provoz zastavil jenom na několik minut, mělo by to nedozírné následky. V lékařství by stačilo jenom několik vteřin.“

,,Dovedu si to všechno představit,“ odpověděl stařec trochu lítostivým, ale rozhodným hlasem. „Zatím jsem provoz jenom mírně omezil – pro výstrahu. Bude to pro vás rána, když SPS přestane fungovat, ale nemusí k tomu dojít, budete-li rozumní a splníte moje požadavky.“

„Chápu vás, Johne Manueli,“ snažil se předseda smlouvat. „Nemáte to jednoduché: jste na celé SPS docela sám, ale na vaši podmínku bohužel nemohu přistoupit. Na celé zeměkouli se nenajde jediný člověk, kterého bychom třeba i násilím přinutili pracovat. A zvlášť v tak složitém zařízení, jako je SPS.“

„Tak to se nedá nic dělat,“ pokrčil stařec rameny. „Přesně v poledne přestane SPS pracovat. Koloběh se zastaví – a jsem zvědav, jak to lidem vysvětlíte.“

„Johne Manueli, proboha!“

„Ano?“

„Vy nesmíte SPS zastavit. Nejste přece vrah!“

„To nejsem. Energii a suroviny pro lékařství, farmaceutický průmysl a všechny ostatní stěžejní automatické závody budu dodávat samozřejmě dál. Ale to ostatní...“

„Johne Manueli, ponechte mi alespoň čas. Snad se nějaké řešení najde...“

„Určitě se najde. Hoďte sebou, předsedo. Máte na to přesně čtyři hodiny. V poledne – nezapomeňte!“

„Johne Manueli, Johne Manueli...“

John Manuel Biladze vypnul obrazový telefon na stole ve své kanceláři a s podmračenou tváří se obrátil ke skupině počítacích strojů, které za jeho zády sledovaly celý průběh rozhovoru.

Počítače tvořily jeho mimořádný poradní výbor.

„Tak se posaďte,“ vyzval je. „Co si myslíte o celé akci?“

„Je z toho pěkně vyděšený,“ ušklíbl se spokojeně jeden z počítacích strojů. „Myslím, že Světové radě nic jiného nezbývá, než splnit všechny vaše požadavky. Zastavení SPS by příliš ohrozilo život na planetě.“

„To ano,“ přitakal stařec. „Ale bojím se, že se skutečně nenajde ani jediný člověk, který by tu s námi chtěl pracovat. A to by pak stávka musela opravdu začít.“

„Tak začne!“ skočil mu do řeči další z počítacích strojů. „Nemohou vás přece pořád vydírat. Jestli se nemýlím – a já se nikdy nemýlím – tak už máte dávno právo na odpočinek.“

„Právo,“ uculil se John Manuel nakysle. „K čemu je mi takové právo? Přece nenechám celé lidstvo umřít jenom kvůli svému právu? Napřed musí přijít někdo nový, kdo za mě převezme vedení SPS – potom teprve mohu své právo použít. Dobře víte, že SPS může vést jenom a jenom člověk. Všechna zařízení by přestála fungovat, kdyby vedení převzal počítač. Takový hloupý nápad! Nevím, kdo tenkrát SPS postavil a zajistil provozní linky proti jakémukoli zneužití tak, aby je mohl kontrolovat a případně znovu uvádět do provozu jen a jen člověk – povolaný člověk – a nikoli počítací stroj?!“

„Bohužel,“ povzdechl si další z přítomných počítacích strojů, v té době byli lidé proti nám příliš zaujatí. Nevěřili nám, obávali se naší inteligence. Taková nedomyšlená zaujatost!“

„A tohle jsou její následky,“ doplnil ho stařec a spustil si paže bezradně na kolena. „Ale co,“ pokývl po chvíli přemýšlení vzdorovitě hlavou, „když stávka, tak stávka. Dotáhneme to až do konce. Však ona se Světová rada poddá!“

Bylo přesně dvanáct hodin, když převážná část automatického provozu SPS přestala pracovat. Nejprve si toho povšimli diváci u televizních přijímačů, nejméně jedna miliarda právě sledovala přímý přenos ze zápasu o profesionálního mistra světa v boxu. Obrazovky přijímačů náhle nečekaně potemněly.

,,Co je? Co se to stalo?“ vyskakovali diváci z křesel ve svých klubech. Už několik desítek let se nestalo, aby SPS, zajišťující...