1Kovárna ve Vlčí rokli

Pochmurný bůh Crom shlédl ze svých křišťálově třpytných vrcholků a jeho mrazivý dech obalil stébla trav bělostnou jinovatkou. Huňatý horský koník opatrně našlapoval, jako by se bál, že mu ta skelná tříšť, rozsypaná po oblém hřbetu kopce, rozřeže kopyta. Jezdec přitáhl otěže a zastavil zvíře v místech, kde se svah prudce lomil a příkrým srázem spadal do hlubokého údolí.

 Rozhlížel se, pohodlně usazen v širokém horalském sedle. Byl to muž vskutku impozantní; i pod pláštěm z hrubé šedivé vlny, do něhož byl zahalen, se rýsovala jeho široká ramena a mohutně klenutý hrudník. Řemen otěží vypadal v těch rukou, podobných medvědím tlapám, velice titěrně. Odhalená předloktí ukazovala nabíhající provazce svalů. Na první pohled muselo být každému zřejmé, že těžký dvouruční meč, který měl muž zavěšen v odřené kožené pochvě přes levé rameno, musí být v takových rukou velmi nebezpečnou zbraní. Černá hříva vlasů mu klouzala po býčí šíji, jak teď zvolna otáčel hlavou. Jeho modré oči, zvláštně chladné, ale přitom pokojné, a jakoby naplněné nějakým bezbřehým smutkem, pozorně přejížděly po nekonečném moři lesů, které se pod ním rozprostíralo.

 Vlna za vlnou stoupaly kopce až k úpatí nebetyčných Eiglophianských hor, jejichž skalnaté srázy se ztrácely v rychle letících cárech mraků. Jako stříbrné nitky probleskovaly na skalách stružky vodopádů, řítících se od oslnivých ledovců na vrcholech do temných hlubin úzkých údolí, kde i v poledne ležel tajemný, mlžný stín.

 Znovu a silněji zadul mrazivý vítr, bodavými jehličkami ho udeřil do tváří a rozevlál mu dlouhé vlasy.

 „Nevítáš mě zrovna otcovsky, Crome,“ zamumlal muž a přitáhl si plášť těsněji k tělu. Pobídl koníka patami a škubnutím opratí ho nasměroval k povlovnějšímu svahu na pravé straně kopce.

 V téže chvíli zaznělo odkudsi z protější lesnaté stráně táhlé zavytí; byl to nářek plný bolesti a vztek