1.

Jak je venku? Pusto. Všude je sníh a teplota jeden stupeň nad nulou. Pustá a prázdná neděle, neděle bez barev a vůní. To je stav, kdy člověk neví kam se vrtnout, do čeho píchnout. Udělám si něco k obědu, moc toho nebude, v tomhle kritickém věku, kterého se chystám právě dožít, se přejídat není zdravé. Ztloustnu snadno – a co pak s tím? Jako by na tom záleželo. To jenom sebezáchovný pud člověka nutí, aby o sebe dbal. Zrcadlo už dávno chápu jako osobního nepřítele. Pustý život člověka mého založení. Chvílemi si už nepřipadám jako ženská. Ženská. V tom termínu je všechno opovržení, které jsem na sebe stačila navršit. Měla bych si sednout a udělat přípravu na příští týden. Jenže to je pouze formální nezbytnost. Kdyby ji vůbec někdo chtěl vidět! Pochybuji, že by se ředitel odvážil se mne na ni zeptat. Jenom snad školní inspektor, kdyby se uráčil přijít. Kdy u nás byl naposled? Někdy vloni v zimě.

Klid a ticho. Ústřední topení vytváří iluzi pohody. Z okna vidím člověka, sedí v koutě u hrany protějšího domu. Zřejmě bezdomovec. Už jsem si ho jednou všimla. Sedí na bobku a vypadá to, že medituje. O čem může člověk v takovém počasí meditovat? Neměla bych ho pozvat do tepla? Musel by se vykoupat, protože si lidé stěžují, že jim bezdomovci zasmrdí celou tramvaj. V tomhle počasí jezdí bezdomovci tramvají. Revizoři je asi vyhazují a oni pak nastupují do další a tak to jde dokola. A já bych se ho pak nezbavila. A těch řečí kolem.

Byla jsem na tom podobně. Do té nádrže jsem spadla, protože jsem se vyhýbala klukovi, který jel proti mně na kole. Bezohledně, jak jinak. Uklouzla jsem na trávě a voda se za mnou zavřela. Teď se mi zdá, že v té kritické vteřině jsem poznala, jak chutná životní nejistota. Ko