KAPITOLA PRVNÍ

(1)

Je letní ráno, den sotva začal, alespoň podle názoru pánů Jirotky a Šítka, kteří si museli přivstat, aby stihli ranní vlak jedoucí ve směru na České Budějovice. Ten odjížděl nehorázně brzy, hned po osmé hodině, a to je doba pro pány, kteří se před několika dny zbavili povinnosti chodit do školy, nezvykle časná. Teď procházeli vagony vlaku a hledali místo, kde by je nikdo nerušil. Našli je v téměř prázdném kupé. Pouze u dveří se k sedadlu tiskl mužík obtěžkaný velkou taškou, kterou z důvodů, jež tajil, držel na kolenou.

Pozdravili a sedli si k oknu. Každý z jedné strany a oba netrpělivě hleděli na hodinky. Tolik spěchu a teď měli nečinně čekat, kdy se to monstrum dá do pohybu.

„Nemám k tomuhle vynálezu valnou důvěru, pane kolego,“ řekl Jirotka. „Jede, páchne, dělá hluk, který plaší klid okolní přírody, jíž navíc zásobuje kouřem zcela nestřídmě.“

„Škarohlíd jako vždycky – kočáry mají odzvoněno – trocha radosti ze vznešené nadřazenosti – určitě žádná škoda.“ Šítkovo telegrafické vyjadřování zatím nevzbudilo pozornost muže v koutě.

„Jediná radost se dostaví, až dojedeme