ZEMĚTŘESENÍ

Jestli si jen trochu dokážete představit ani malé, ani velké město prorostlé zelení, zkuste to. Na jedné straně vybíhá do lánů polí, na té opačné se mírně svažuje k řece, přes kterou vede kamenný můstek, po němž se mohla procházet snad už Marie Terezie, kdyby zavítala do těchto končin. Jen o pár metrů dál je rybník, ve kterém je celé léto teplá voda a jehož hladina dokáže zmnohonásobit nádheru okolí, když se v ní odráží zapadající slunce. A pak tu máme les. Nevyniká svou jedinečností nad ostatními, leč může se pochlubit sousedstvím s nevelkou roubenou stavbou – nikdo jí nenazve jinak než zámeček – která již drahnou dobu uzamknuta odolává zubu času.

Ale vraťme se do města, do jedné ulice blízko řeky. Mnoho domků se tu pyšní svými fasádami a ukazují na odiv rozkvétající zahrady – a mezi nimi i dva až na konci ulice. V tom béžovém s červenou střechou se seznámíme s rodinou Brechtových a hned v tom vedle – ano, s tou vysokou třešní –  bydlí Goodwinovi.

Ulice profukuje po nočním dešti jarní větřík. Probouzí se krásný sluncem prozářený den, který slibuje celému okolí oblohu bez mráčků, svěží vánek ševelící v kvetoucích korunách stromů a zpěv ptáků... Tedy obyčejně slibuje zpěv ptáků... ale... CO DNES ZNAMENÁ TO ZARAŽENÉ TICHO?!

Viktor otevřel oči. Tohle ráno nebylo stejné jako každé jiné. Bylo to RÁNO PO DNI, který byl v jeho životě snad nejpozoruhodnější a zároveň nejzmatenější. Až po bradu si přitáhl modrou přikrývku, po které pluly zlatobílé plachetnice. Těšilo ho, že je sobota a že může dát svým neklidným myšlenkám volný průchod. Světlé oči lemované hustými řasami sklouzly pohledem k oknu. Obloha na východě byla podivně růžová, ale možná to jen pracovala jeho rozbouřená fantazie pod vlivem událostí včerejšího dopoledne. Bezděky si sáhl na pravý spánek a sykl. Od spánku až k oku se mu táhl hluboký škrábanec, který si způsobil naprosto nečekaným pádem – nestačil se totiž už vyhnout starému zrezivělému plůtku, jenž obíhal pozemek celé školy.

Kdybyste si náhodou mysleli, že to bylo díky jeho vrcholné neopatrnosti, anebo naopak přílišnému temperamentu, potom byste se velice mýlili. Viktor Goodwin rozhodně nepatřil mezi ty divoké, splašené a neukázněné. Z jeho obličeje téměř vždy zářila pohoda a klid a na svých 12 let byl až neuvěřitelně sečtělý, o čemž svědčily police plné nejrůznějších knih.

Šedýma bystrýma očima s moudrým pohledem – to po tátovi – sledoval zaraženě růžovou oblohu a uvědomil si, že ho něco znepo