JAK TO VLASTNĚ BYLO

(PŘEDMLUVA, KTEROU JE NEZBYTNĚ NUTNÉ SI PŘEČÍST)

Dveře za námi s prásknutím zapadly. Ocitli jsme se v naprosté tmě. Ještě zarachocení klíče otáčejícího se v zámku, zvuk vzdalujících se kroků a pak nic. Tma a ticho, v němž bylo cosi zlověstného.

Bylo to všechno tak nečekané, že jsme se nezmohli na odpor. A tak nesmyslné, že jsme v prvním okamžiku neudělali to, k čemu by nás vedl pud sebezáchovy anebo vztek – nevrhli jsme se zbytečně k zamčeným dveřím a nebušili do nich pěstmi. Dokonce jsme ani nevykřikli na protest, neulevili jsme si nadávkou. Stáli jsme mlčky a bez hnutí ve tmě a usilovně přemýšleli, jak a proč k tomu došlo.

Začátek byl banální. Cestou na besedu se členy sci-fi klubu ve Slavonicích praskl naší letité škodovce klínový řemen. Tentokrát jsme s sebou nevezli žádné dívenky, jejichž punčochové kalhoty by nám posloužily jako nouzová náhrada. Stalo se to na okresní silničce, v sobotu krátce po poledni. Nic tu nejezdilo, a tak jsme se po chvilce čekání vydali pro pomoc k nejbližšímu stavení.

Byla to zemědělská usedlost a stála prakticky na samotě; domky nejbližší vesnice se chvěly v červnovém sluncem prohřátém vzduchu nějakých pět set, šest set metrů za ní. Vypadala krásně a srdce se na ni smálo. Jednotlivá stavení ze všech stran obklopovala prostorný dvůr s holubníkem a studnou. Polovinu rozlehlé, bezmála dvouhektarové zahrady mírně stoupající až k hradbě smrkového lesa zabíraly skleníky a fóliovníky, malou úžlabinou protékal mělký potůček, kolem něhož uškubávaly trávu pokojné ovce. Slunce se opíralo do bílých, vápnem omítnutých zdí a třešně zrály.

Vrata byla zamčená. Zabušili jsme. Chvíli trvalo, než se otevřela. Stál za nimi podsaditý, prošedivělý muž v džínách a vojenské bundokošili. Když nás uviděl, polekal se. Zcela očividně se lekl.

– Co chcete? vyrazil ze sebe ostře dřív, než jsme stačili pozdravit.

Vysvětlili jsme mu to. Tváří v tvář jeho nedůvěřivému, pátravému pohledu jsme se bez nejmenšího důvodu zakoktávali a vše, co jsme říkali, nám připadalo jako ubohá výmluva. Byli jsme tak zmatení, že jsme mleli dokonce něco o tom, že jsme spisovatelé, čímž se žádný normální člověk nechlubí.

Mužův obličej se postupně měnil v ká