Nikdy se nestalo, aby Veronika Kapsová zvedla na ulici hlas. Teď však zaječela tak, že jí naskočila husí kůže. „Nebijte ho!“ Až jí hlas přeskočil a odrazil se hrozivou ozvěnou od domů ulice. Zastavila se na chodníku a sledovala, co její zákrok udělá. Ti dva násilníci byli před ní asi třicet metrů. Přestali do nebožáka kopat, jeden se po ní ohlédl, ale hned otevřel dveře tmavého vozu, který stál u chodníku a kterým zřejmě přijeli, a vzpouzejícího se muže nacpali na zadní sedadlo. Blízko nich stáli dva mladí lidé. Zastavili se a přihlíželi. Byla to nezvyklá situace, proto se Kapsová nedivila jejich zájmu. Auto vzápětí odjelo. Se zhasnutými světly. To proto, že byla noc? Na Národní třídě v Praze je v tu dobu vidět skoro jako ve dne.

 „Zhasnul, aby nebylo vidět na číslo,“ řekl mladík k Veronice Kapsové. Tvářil se dychtivě, byl svědkem únosu. Měl na sobě bílou lyžařskou větrovku. „Nevšimla jste si čísla?“

 „Je mi líto. Ještě se celá třesu.“

 „Ono chodit v tuhle dobu v noci po Praze je riskantní. Tady se ulice vylidní až po třetí hodině,“ řekl a objal mlčící dívku kolem ramen, jako by ji chtěl před případnými riziky chránit. „Já to vím dobře, protože tu kolem čtvrtý jezdím na kole. To je ulice moje. Zavolám to policajtům.“