2. Zkouška elementů
Ozval se hromový zvuk, jenž vyplašil mladé vrabce uhnízděné vysoko v koruně nejbližšího dubu. „Ty sis včera nic neulovil?!“ rozhořčila se Desvella a již předem znala odpověď.
„Jak jsi to poznala?“ zasténal Allendal, jehož žaludek právě vydal další ohlušující zakručení.
„Nevím, tak nějak jsem to vytušila.“ usmála se. Poté se však znovu zamračila, až se jí pár vrásek zkrabatilo okolo jinak laskavých pomněnkových očí: „Pořád tě musím hlídat, jako roční mládě. Uvědomuješ si, že po dnešku se už budeš muset o sebe starat sám? Po Zkoušce tě mistři odvedou daleko, daleko ode mě... a já budu zase sama.“
Allendala zaskočily slzy třpytící se na její stále velmi atraktivní tváři. Přitiskl se k ní: „Ale no tak...“ konejšil ji. „Neloučíme se navždy. Budeme se navštěvovat, jak jen to půjde, a možná se setkáme i s otcem.“
Desvella vycítila v jeho hlase drobné vzrušení a do srdce se jí zabodl maličký osten žárlivosti. I když byla jeho opatrovnicí, nikdy mu nemohla nahradit pravé rodiče, ať už jí All tvrdil cokoli... a jí nezbylo nic jiného, než se s tím smířit. Nezmohla se však na nic jiného, než na chabé: „An