1.

Kůň znal cestu, proto mohl starý Prapor klidně sedět a dřímat. Když kolo najelo na kámen, tahle císařská silnice z Jindřichova Hradce do Třeboně jich byla plná, vůz cukl do strany a hlava staříka se rozkomíhala. Takhle ráno jezdili každý týden, vždycky v pátek. Praporka utloukla máslo, v týdnu už sbírala vejce v hnízdě i okolo chalupy, zejména ve stodole, kde některá ze slepic obvykle zanášela, zabalila bílý a zrnitý tvaroh, byl ho bochníček, který na svém povrchu nesl stopu plátěné pleny, ve které ho lisovala a formovala. V pátek ráno to všechno naložili na vůz. Někdy také pár kuřat, sem tam krůtu, když byl jejich čas, před Václavem husu, jak si paničky ve městě poručily. V jinou dobu to byly bandasky plné brusinek, malin a ostružin. Borůvky kupovala paní lékárníková, dělala z nich zavařeninu a víno. Nebo taky vozili do města bílé hříbky, posbírané na hrázkách a v lese kolem Kolenců.

 Všechno má svůj čas a všechno stojí práci. Tváře sežehnuté komářími píchanci, plné puchýřů po štíplatech a ovádech, to Praporka nemohla do ceny započítat. Musela být ráda, že má své zákazníky, protože sbíral kdekdo a kdekdo taky nosil na trh. Páni platili mizerně, i když byli rádi, že sami nemusí do lesa a zahánět tam obtížnou havěť.

 Do města chodila Praporka za vozem, protože Fuxa už byla stará a Prapor nedovolil ženě sedno